You can read previous issues of the newsletter here.
Nenechme si ukrást řeku
12. 11. 2012
Co se vám vybaví, řekne-li se pražské náplavky? Představíte si malebný obraz sluncem zalitého nábřeží s procházejícími lidmi, kteří se kochají pohledem na poklidnou hladinu Vltavy a překrásné panorama Prahy, nebo spíše nehostinná, studená masa kamenného zdiva, ve které se spěchající lidé (kteří na náplavku zamířili jakoby omylem a teď toho hořce litují) míjí se skupinkami zmatených turistů? Takto má vypadat molo s náplavkou v jednom z nejkrásnějších měst Evropy? A co ta zaparkovaná auta bránící v pohybu, chybějící přístup k řece či restaurace, které sice odkoukaly ceny od prvotřídních podniků v centru města, na kvalitu služeb i pokrmů už ale jaksi zapomněly, a proto také po většinu času zejí prázdnotou? Bohužel, mé podvědomí náplavky automaticky ladí do šedivých tónů. Je až s podivem, jak z prostor se snovým potenciálem dělá samospráva noční můru.
Ukázalo se, že dlouhodobý projekt Praha pro lidi, který má v podobě veřejných setkání nabídnout místo u jednoho stolu zástupcům radnice, městských částí, občanských sdružení i řadovým Pražanům, je pro diskusi o náplavkách naprosto ideální. Můžete namítat, že rezidenty pálí spíš fakt, že v okolí svých domů nemohou zaparkovat, že mnoho z nich bydlí v těsné blízkosti přetížených dopravních tepen a že jim vadí znečištěné chodníky. Svatá pravda, ovšem je nutno říci, že řešení těchto problémů je zdlouhavé, náročné, drahé a těžce politicky průchodné. Celou věc nespasí jedno veřejné setkání. Už nyní se připravují diskuze, které se budou týkat Bubnů nebo nové podoby I. P. Pavlova. Náplavky jsou ale ve zcela jiné pozici. Je to veřejný prostor na okraji zájmu, pro jehož zhodnocení (urbanistické, ne materiální!), jak vyplynulo z veřejného setkání Řeka a město, je třeba udělat opravdu jen minimum. A byla by tedy škoda otálet.
Musím přiznat, že mě velmi překvapila uvědomělost většiny účastníků. V zásadě lze říci, že všechny zainteresované strany, ať už se jednalo o občanská sdružení, podnikatele či rezidenty, se shodují na několika drobnostech, které ale mají tu sílu z pražských náplavek vytvořit prostory, kterými se bude moci hlavní město bez ostychu pyšnit. Co je pro to potřeba udělat?
V první řadě je třeba vytvořit ucelenou strategii, jak s náplavkami dále zacházet. Je třeba najít správný směr v situaci, kdy se požadavky občanů, případně institucí hájících jejich zájmy, a veřejný zájem vzájemně vylučují – například kreativní přístup vs. protipovodňová opatření, hluk vs. atraktivní kulturní program. Systematická proměna těchto specifických veřejných prostor ale musí zachovat unikátní charakter jednotlivých náplavek. Musíme k nim přistupovat individuálně, protože každá má nepatrně jiný potenciál, omezení i účel. Nástroje ke zkvalitnění se budou projednávat na Metropolitní ozvučné desce a v nově zřízené Kanceláři veřejného prostoru. Vzniknout by měly ve spolupráci s Povodím Vltavy, památkáři a městskými částmi. Závěry ze setkání zazní také na Radě MHMP.
Je nezbytná kooperace všech zainteresovaných stran. Mylně jsem se domníval, že lidem i úředníkům je osud náplavek ukradený. Chyba lávky. Z diskuze vyplynulo, že rezidenti naopak mají velkou chuť dát náplavkám nový, slušivý kabát. Míra jejich invence, fantazie a energie je neuvěřitelná. Bohužel, vina je v tomto případě na samosprávě, která jim do cesty staví řadu bariér. O to víc mě mrzí, že z městských částí se debaty zúčastnili jen zástupci Prahy 5. Naše pozvání na setkání pod záštitou radního pro územní rozvoj nevyslyšela Praha 1 ani Praha 2. Přitom například stav náplavek v Praze 1 je naprosto tristní a pro městskou část by debata nad jejich dalším osudem měla být samozřejmostí. Iniciativa ke změnám totiž musí přijít zezdola. Vždyť Praha 1 může na náplavkách těžit z toho, že je v blízkosti řada kulturních památek a institucí, viz Anežský klášter či další objekty Národní galerie.
Zároveň se ale musíme vyhnout přílišné komercionalizaci. Měli bychom propojit místní a turisty společnými aktivitami a akcemi. Možné to je. Stačí se jen projít například po Rašínově nábřeží, které by mohlo být vzorem pro další kilometry náplavek. Prakticky z ničeho zde vznikl prostor, který je autentický, příjemný a živý. A za jeho jedinou chybou opět stojí samospráva – chybějící lavičky a toalety prakticky na všech náplavkách jsou její nepěknou vizitkou. Prostor tak na řadě míst dostává lidová tvořivost – na těžko přístupném břehu za Úřadem Vlády si například rybáři vyrobili vlastní improvizované lavičky z kamení a kusů dřeva.
Ať už se jedná o základní občanskou vybavenost nebo institucionální podporu, město samo o sobě nevytváří vhodné podmínky pro využití náplavek. Na náplavkách v tomto ohledu panuje chaos, nejasná pravidla, vysoká míra byrokracie, laxnost úředníků. Na veřejném setkání zazněla řada stížností na práci mandatáře – uzavírání smluv je prý zdlouhavé, jsou krátkodobé a lidem se tedy nevyplatí nijak investovat. I rozdělení sil je matoucí. Někdo řeší smlouvy, další zase dopravu a jiný technické zázemí. Postupuje se systémem „Prakticky vše je zakázáno, ale udělují se výjimky." Institucionální podporu je třeba maximálně zjednodušit. Magistrát by se měl vzdát některých svých pravomocí ve prospěch městských částí, které si specifika svých náplavek lépe ohlídají, případně je pronajmou schopnému správci a aktivity podpoří granty a dlouhodobými smlouvami.
Dále se v rámci debaty jednotlivé strany shodly, že parkující auta na náplavky nepatří, s jejich přístupem je ale třeba počítat. Na náplavkách by mělo být více zeleně, měly by být lépe napojeny na MHD a "mimo mísu" není ani propojení jejich břehů, například mechanickými přívozy v podobě šlapadel, apod. Zamyslet bychom se měli také nad tím, jak náplavky využít přes zimu a zároveň pokračovat v rozvíjení toho, co na náplavkách úspěšně funguje již dnes.
Setkání předčilo má očekávání. K projektu jsem přistupoval s přirozenou skepsí, protože diskuze magistrátu s veřejností zatím nepřinášely kýžený efekt. Měl jsem obavu, zda lidé dorazí a budou k této šanci, tedy k šanci změnit veřejný prostor v Praze, přistupovat konstruktivně. Můj výsledný dojem ze setkání je nakonec více než pozitivní. Uvědomuji si, že nyní je hra na mojí straně a klade velké nároky na moji schopnost a možnost přeměnit závěry ze setkání v konkrétní činy. Věřím, že i zbytek Rady hl. města Prahy dokáže využít této šance a ukázat, co je skutečně jejím úkolem. Tedy pracovat pro město a lidi v něm.
Náplavky totiž nespasí laciné úpravy nebo bezduché megalomanské projekty, ale zajímavé aktivity a nezbytné zázemí. Já osobně bych program nechal co nejvíce na Pražanech samotných. Ti totiž už mnohokrát prokázali, že si s věcmi, ke kterým se samospráva neumí postavit čelem, dovedou poradit daleko přirozeněji a efektivněji. A právě takový přístup pražské náplavky potřebují.
RNDr. Tomáš Hudeček, PhD.
náměstek primátora hl. m. Prahy
listopad 2012
